Ovládnut optimismem...

Obdržel jsem sms, kde bylo zmiňováno slovo “prázdniny“ a já si uvědomil, že jsem tři roky prázdniny neměl. Pořád jsem pracoval nebo to alespoň úspěšně předstíral. No pravda, že jsem tvrdě razil politiku, že o prázdninách je škoda plýtvat dovolenou, proto jsem vždy vyšetřil od doktora neschopenku na 14 dní, takže u policajtů jsem v době “angíny“ jel na vodu, v Austrálii jsem číšničinu nepovažal za práci a minulé prázdniny jsem v pražské firmě s neschopenkou na angínu objížděl Českou Republiku s detektorem. Konečně jsem začal studovat, ale paradoxně v létě dřu od rána do večera. Nebaví mě to, ale nestěžuji si…

Konečně u klávesnice s horkou tureckou kávou a poslední Dunhillkou. Ono se řekne těžký den, ale můj celý týden je jedna nekončící katastrofa. Vlastně od pátku. Odešel mi harddisk u notebooka, začal mi blbnout telefon, nemůžeme natírat kvůli přeháňkám, které rozpijí barvu, jenž musíme přetírat. A na závěr jsem se v úzkých vesnických uličkách vyhýbal hovnocucu a zapíchl jsem auto do škarpy. Fekálista se optal, jestli vyjedu, že chvíli počká. Šlápl jsem opatrně na plyn a jen jsem cítil, jak mi podkluzují kola. Zkusil jsem couvat a najednou auto se téměř převrátilo na bok. Asi jsem se byl víc naštvaný, než že bych se styděl, když jsem nemohl najít reservu, kde se mělo nacházet tažné oko. Nakonec mi auto přivázali za nápravu a vyprostili. No přežil jsem první menší nehodu. Hurá…

Sloupků je třikrát více, takže začaly zmatky, jestli máme natírat nebo ne, popřípadě, co vlastně natírat. Vše se vyřešilo transportováním dalších natěračů – Karviňáka a jeho Buchty. Od jeho příjezdu si z večerů téměř nic nepamatuji. Občas mi na mysl vyvstane flashback, když Karviňák vytahoval jeho drtičku a ještě, když mi chválil můj filtrák do “eska“. Kvůli zavírací době v místním pensionu ve 21:00, nestíhám víc jak dvě, tři piva. Stejně v jedenáct večer uléhám do postele úplně zničený, jednou nebo dvakrát se i stalo, že jsem nebyl schopen ani odejít z kuchyně a spal jsem na sedačce u jídelního stolu.

Čtvrtek: Už jsme dnes mohli mít hotovo a jet domů, jenže zase celý den prší. Není co dělat. Už se mi nechce ani hrát žádná hra na počítači, což svědčí o krizi největší. Z nudy jsem si projížděl videa z Austrálie. Jak jsem tam na ně pořád nadával, tak mi všichni chybí. Tady v Čechách není s kým dělat hovadiny jako v Austrálii. Třeba si půjčit auto v půjčovně a spálit gumy o silnici až na disk, hodit z mrakodrapu vrtulník za 400 dolarů nebo lámat pravou japonskou katanu či rozmlátit věci v pronajatém apartmánu na padrť. Prostě jen tak. Bez důvodu nebo příčiny. Si tu připadám strašně zodpovědný, i si plánuji, co mám udělat druhý den, snažím se vycházet s ostatními lidmi a dokonce jsem se pokusil udělat radost někomu z rodiny, což mě samozřejmě vytrestalo, jelikož každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Strašně moc bych chtěl jet zpátky do Sydney a žít tam život jako předtím. Divoké večírky, nekončící pijatiky s litrem vodky na osobu, špekem o velikosti doutníku Romeo&Juliet, láhve absinthu a mystické večery s Nepálcema, kdy jsem se pak vzpamatoval až po dvou dnech. Věděl jsem že budu zvracet, ale žil jsem jen pro tu chvíli, proto jsem do všeho šel. Teď už myslím trochu dopředu, na jednu stranu je to dobré, tak nějak proplouvám životem trochu organizovaněji a mám pocit, že mám kontrolu nad směrem, kterým se ubírám… Ale k čemu? Stejně vím, že mi to dlouho nevydrží. Čím déle si budu odpírat neřízené blbosti, tím má touha udělat nějakou chujovinu bude narůstat. Asi je to kvůli práci. Musím řídit auto, takže nemůžu začít pít už od rána, natírám v průměru šest hodin denně a večer chodím spát kolem jedenácté. Na můj vkus moc zodpovědný život. Asi proto utíkám svými vzpomínkami do Austrálie, kdy jsem žil ze dne na den a má jediná starost byla, jestli večer budu mít na kulečník a pintu piva.
Přemýšlel jsem, co udělám s penězi, které si vydělám. Chtělo by to nějakou satisfakci za deset usedlých dnů z mého rychle ubývajícího života. Něco, co bych přežil, ale zase si šáhnul na lidské dno. Napadlo mě zase někam jet. Libra oslabuje a čeští “harvestři“ upouštějí od plánu vydělat si mizernou desítku za měsíc živořením v Anglii. Nechci si tam jet vydělat, to bych zůstal v Čechách, dá se tu vydělat víc a za kratší dobu, chtěl bych jet do Anglie za zážitky. Najít si práci jako číšník, bydlet v apartmánu s bandou ožralů a pokusit se nesložit se vyčerpáním z kolotoče práce, kalba, práce, kalba… Jo, chci vypadnout. Jak zpívají Psí vojáci:“A tohle město, je mi těsný.“

Nemohl jsem nechat bez povšimnutí proměnu svého kolegy. Začal dávat dýžka, chtěl půjčit cédéčko Houby a místo hlášek z filmu Gympl hlásí úryvky z Dead like me nebo z červeného trpaslíka. Naštěstí nezačal kouřit a pít litry piva. No a je to tu zase. Hnijící zárodek zodpovědnosti bující uvnitř jako metastazující nádor. Nemůžu se toho zbavit. Dřív bych se snažil ukázat mu všechny radosti života jako umět si vychutnat cigaretu nebo kolegu vyprovokovat na závod v pití piva, kdy by k mému pobavení zvracel. To bylo dřív, ani nevím, kdy jsem se tak změnil. Jsem jednou nohou v establishmentu skoro jako plnohodnotný poctivě pracující robot, poslušný synáček, který chodí na rodinné večeře, kde piju cappy se sodovkou a téměř ambiciózní bytost pokoušejí se získat bakalářský titul. Na straně druhé, kolejní život s nulovými hygienickými návyky, kdy jsem misku na polévku umýval jednou měsíčně, čtyři z pěti večerů v týdnu sedící Na Hnátě a věčný oportunista po třetím pivě, kdy pokud někoho nenaseru, tak je to pro mě ztracený večer. V Austrálii jsem to byl pořád já, nemusel jsem se nikomu zodpovídat a rodina byla milión kilometrů daleko. Ta schizofrenie mě zabíjí, už ani nevím který z těch dvou protipólů, jenž jsem zmínil výše, jsem opravdu já. Něco se stalo, měním se a sere mě to, poněvadž nemám kontrolu nad sebou.

Po natírání sloupků v ohradě plných ovcí (dvě byly dokonce agresivní jak nás varoval zemědělec), mezi stádem krav, koní, jednou jsem přišel k autu a tam stál na provaze přivázaný ovčácký pes, kterému lano umožňovalo obejít mé auto kolem dokola, ale nakonec se ukázalo, že je to pes mazlivý a ne hlídací, mám konečně hotovo. Hurá!

Sobota: Mám lék na svojí znuděnost! Vymyslel jsem si výlet do Anglie do Ringwoodu. Hehe… Já, který nejsem schopen přijít včas na zastávku, aby mi neujel autobus MHD a při posledním výletu vlakem za bratrem do Kutné Hory jsem přijel o šest hodin později, než byl můj avizovaný příjezd. Teď mám za sebou 4 hodiny plánování výletu do “Albionu“ a došel jsem k závěru, že to nemá cenu. V pondělí zajdu do nějaké cestovky a uvidím. Grrr… Nesnáším cestování, ale přece neshniju v Ústí…