Brigáda

Měl jsem trochu hektické období, ale už zase je, Bohužel, na všechno čas, tedy i na blog. Udělal jsem poslední zkoušku, která se zdála jako nesplnitelná, ale nakonec jsme ji dostali každý, kdo se dostavil. Už můžu říct, že má oficiální úroveň angličtiny posvěcená „univerzitou“ UJEP je Advance, ale pochybuji, že se mi kdy podaří zakrýt ruměnec, který se mi objeví ve tváři, když si vzpomenu na tuto zkoušku. Písemka připomínala spíš formalitu než avizované síto. Nu což... Už jsem si po tom roce zvykl.

V pondělí jsem se vystěhovával z kolejí, jelikož v úterý jsem potřeboval odjet na briigádu. Nepřestává mě udivovat má do dokonalosti vypěstovaná neschopnost plánování. Nechápu proč jsem si neuklidil den předem, ale začal jsem dvě hodiny před zavírací dobou ubytovací kanceláře. Na pomoc mi přišla babička, která mě vytočila hned na začátku, když mi nutila dva šunkové chlebíčky. Neměl jsem čas ani na cigaretu, natož na jídlo. Na náladě mi nepřidal ani babičkou nabízený mentholový “ bonbónek“, ve chvíli kdy jsem desetkrát vyšel pěšky pět pater a ještě mě další deset cest čekalo.

Odpoledne jsem byl úspěšně bez koleje a jel si domů pro instrukce na brigádu. No brigáda... Výdělkem se přibližuje přijmu za dealování drog a přitom se jedná o natírání. Ráno nezačalo úplně nejlépe. Měl jsem trochu těžkou hlavu, ale následky kocoviny jsem eliminoval předchozí večer poctivým vyzvracením. Horší bylo, že jsem večer dostal instrukce k natírání, které mi v hlavě uvízly jen jako kusé informace jako třeba: “Budete to natírat... (chybí)... Nesmíte... (chybí)... Nezapomeňte...(chybí)... Jdeme naložit auto... (určitě jsem nic nenakládal, ale ráno auto bylo naložené)...“ Vím, že jsem pil kávu, která mě pak probrala a litr vody mě uvedl do provozního stavu, že jsem uskutečnil telefonát, který jsem schopen odvyprávět slovo od slova, ale chybí, co se dělo předtím. Takže ráno jsem se pokoušel sbalit. Když jsem byl přesvědčen, že mám všechno, tak mě otázky neustále utvrzovaly, že nemám: “Máš spacák? Máš nůž? Máš...?“ Po každém dotazu jsem si přibalil něco nového. Informací bylo moc a sil na soustředění zase málo. Musel jsem vytvořit systém a to soustředit se jen na úkoly, které následovaly v nejbližších hodinách. Dojet pro kolegu do Libouchce. Kromě toho, že jsem vyjel s otevřeným zadním kufrem jsem musel působit, že rozumím tomu, co se mi říká. Nažhavil jsem GPS a nechal se slepě vést. Pohupoval jsem se do rytmu písně Bonanza Ska, když jsem koutkem oka zahlédl modrou oprýskanou ceduli s téčkem uprostřed. “Blíží se odbočka vpravo.“ Hlásil pan Miloslav, když auto drnclo a já se ocitl doslova uprostřed pole. Nikdy jsem to předtím neviděl. Silnice prostě skončila v poli. Otočil jsem auto a nakonec našel i Libouchec. Úkol splněn. Dozvěděl jsme se, že jsem před dvěma dny dostal úkol zajistit ubytování. Pamatuji si, že jsem onen úkol dostal, ale nepamatuji si, že bych ubytování zajišťoval. Kromě toho, že jsme s kolegou neměli kde spát se vesměs o nic nejednalo. Stačilo se jen zeptat domorodé babičky, která nás poslala do Restaurace a rázem jsem zajistil ubytování za 250 kč na osobu v trojlůžkovém pokoji s kuchyní, televizí, vanou a sprchovým koutem. Vše je téměř dokonalé. Práce není namáhavá, kdybychom ji srovnávali s prací otroků v lomu ve středověku. Večer skučím jak mě všechno bolí, je mi blbě ze slunka a všude jsem potřísněný barvou, která jde seškrábnout z kůže jen silným třením froté ručníkem. Při životě mě držela představa neřízeného opíjení Granátem, jenže jsem netušil, že když kolega dopíjel první pivo a já měl na lístku tři, že mi poví: “No tak já už asi zaplatím a půjdu.“ Uáááá!!! S tímhle člověkem tu budu DESET dní! Nechci lidi rozdělovat podle alkoholu, ale znám lidi, kteří nepijí vůbec nebo hodně. Ze všeho nejhorší je skupina tzv. „jednopivařů“! Buďto to znamená, že šetří (ti většinou pijou brčkem) nebo že jim pivo nechutná. No dobrá, nepije, je mu teprve osumnáct, co se dá dělat. Ale může mi někdo vysvětlit jak je možné, že v dnešní době, ten člověk nepoužívá deodorant??? Nejsem žádný cimprlich, ale když mám spát ve smradu připomínající přesně to stádium, kdy ovoce přestává kvasit a začíná regulérně hnít, tak se mi zvedá žaludek. Je to dobrý člověk jen zkažený nesmyslnou výchovou. Šetrnost je vlastnost víceméně dobrá, ale zase když člověk je štědře obdarován, tak by měl i dávat a nesyslit. Vtom je systém. Dostanu peníze, pošlu je dál a všichni jsou spokojeni. Tak poněkud krkolomně se snažím dostat k tématu dýžka. Pingloval jsem, tak vím, že je to další příjem vrchního. Ani já pokaždé nedávám zpropitné. Buďto mi dochází peníze nebo jsem nebyl spokojen s poskytovanými službami, ale většinou se snažím, alespoň symbolicky i tu korunu nebo dvě. Přeci jenom když přijde sto hostů a každý nechá korunu, tak je to stovka. Nepochopím, když někdo dostane peníze, které jsou jakoby navíc k jeho přijmu a jsou určené na jídlo, tak proč si nechat vracet za útratu 99 kč jednu korunu. Pokud tyto peníze projíme, tak je vše v pořádku, ale proč si odvážet sedum korun ušetřených na dýžkách za celý týden. Nejenže mám hlavu plnou natírání, kdy se ukázalo, že práce je jednou tolik a že mi hrozí, že tu skejsnu celé prázdniny, ale ještě řeším, jestli mám osumnáctiletému člověku vysvětlovat, že když se dobře a levně napije i nají, tak je slušné nechat nějaký ten trinkgeld nebo že pokud má na sobě jedno tričko ve dvaatřiceti stupňovém vedru a druhý den si bere to samé tričko, tak by bylo záhodno se trochu spritznout deodorantem, když už spolu jezdíme v autě...