Týden s babičkou

Už toho mám plný zuby… Absolutně mě nezajímá, co říká, naopak jenom mě to permanentně nasírá. No asi bych měl říct, kdo že mě to tak zvedá krevní tlak víc, než polonahá holka na webu flicker.com. Je to moje babička. Přijel jsem domů ze sloupků a rodičovstvo se rozhodlo pro týdenní dovolenou. Ve čtvrtek mi to zavolali telefonem a já oznámil, že do jejich odletu budou sloupky hotové. Druhý telefonát, kdy jsem tak trochu čekal, že se mě zeptají, jestli nechci jet také, ale jen se mě optali, jestli bych je nevzal na letiště. Na letiště jsem je nevezl, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že týden strávím, v původně prázdném domě, s babičkou. Říkal jsem si: “No co, to se nějak zvládne.“ Ale ne. To se prostě nedá, ona by za půl dne nasrala i Ježíše Krista (a to se mi jeví jako absolutní kliďas – Ježíš, ne babička - nebo alespoň v těch filmech, když ho přitloukají na kříž, tak nehne ani brvou).

Pití ranní kávy se pro mě stalo rituálem, který má své specifické úkony a je potřeba pro něj mít určité podmínky. Rád si vychutnám kávu sám nebo s někým, kdo má kávu a cigaretu také jako rituál. Pracně jsem si uvařil lomcováka v džezvě a konečně si sedl s balenou cigaretou. Jen já, Javenesse a silná, vonící káva. Omyl… Přiběhnuvší babička spustila nekončící monolog na téma, co dávali včera v televizi. Já mám pádné důvody, proč na TV nekoukám, ona si myslí, že se tím snad o něco ochuzuji, proto se mi to snaží vynahradit. Dělá si poznámky, co říkali ve zprávách, a ptá se mě. Naposledy to bylo:
“Víš co bylo včera ve zprávách?“
„Nevím. Pil jsem do pěti do rána a zprávy jsem neviděl asi půl roku.“
„No tak si představ, že lidi teď schválně bourají, aby dostali pojistku!“ Oznámila to jako by včera avizovali, že našli lék na rakovinu.
„Hm.“ Pokrčil jsem rameny a bál se, že to tím jen tak neskončí.
„No to mi pověz, jak oni to dělaj. Proč se jim to vyplatí?“
Rezignovaně jsem odpověděl: “Nevim,“ a hned mi bylo jasné, že se to stejně dozvím… Tahal jsem lehké Marlboro jak jointa, jen abych to mohl típnout a zase zmizet do pokoje.

To není všechno… Ráno sedím na záchodě, zrovna v Prachettově Noční hlídce se začínala rozplétat zápletka a najednou se někdo dobývá do koupelny a jen slyším: “Von se zamknul. Počkej chvíli… Lubinko, volá ti tatínek.“ Nejprve mě nasralo oslovení, pak že si dovolí v mých třiadvaceti narušit tak intimní chvíli a za třetí: “Nemohl by sis POPOSEDNOUT a odemknout mi, já bych ti to jen podala…“ Řval jsem vzteky, že jsem na záchodě a s nikým mluvit nechci a ať mě nechá dokončit to, proč tam sedím.

Mám za sebou pět dní a nebylo jediného dne, kdy by mě nevytočila. Má starost o věci, do kterých jí absolutně nic není např. mi ve dvě odpoledne připomněla, že jsem ještě neměl své druhé “kafíčko“ nebo se velice zajímá proč jedu do Anglie zrovna do místa, které neumím ani vyslovit. Dost už, zase mi vře krev v žilách.

Akce Anglie se začíná rýsovat. Koupil jsem si letenky na 5.8 a zpáteční na 16.8. Dokonce mám i pojištění a obeslané inzeráty z gumtree.co.uk na ubytování. Zatím žádná odpověď…

Vyrazil jsem si na jedno pivko se starým známým. Neplánované akce se pokaždé vydaří. Ve čtyři ráno sedím u Beránka řádně opilý. Kolem seděli upracovaní dělníci, již přišli z práce nebo se tam zrovna chystali, těžko říct. Fascinoval mě invalida, který se chtěl se mnou prát. Měl jizvy po celém těle. Už jsem ho nalezl ve stavu, kdy nemohl moc artikulovat, ale při třetím pokusu jsem odrozumněl, že spadl z výšky osmnácti metrů ze stromu. Pak ukazoval, kde všude má železa – to jsem pochopil rychle, páč u toho nemusel mluvit a jen mrmlal: “Ta…y…Ta…dy…a…tady.“ Pokaždé, když se pustil baru, aby mi ukázal další místo, tak přepadával. Rozhodně byl víc opilej, než já. Najednou se rozhodl, že se už nebudeme titulovat vole a měl nezastavitelné nutkání, že se budeme prát. Ale mlať si robokopa invalidu… Nabídl jsem mu panáka na usmířenou. Poručil si Jima Beama. Pokusil se vložit led z vedlejší skleničky do panáka, ale po třetí klouzající kostce ledu po baru vzdal své úsilí a pro změnu si ze mě udělal nejlepšího kamaráda. Třásl mi rukou, představil se mi jako Pavel, ale že prý mu můžu říkat Pája. Čas odejít. Tágo a nocleh u kámoše. Zase jsem usnul na chodbě. Šel jsem si zakouřit s jeho přítelkyní a ona mě zapomněla na chodbě. Nakonec mě odtáhli do postele. Vše dobré, konec dobrý.

Četl jsem časopis, který opravdu stojí za to. MarieAnne je snůška debilností, kde v autorkách časopisu nacházím chybějící článek v Darwinově teorii o vývoji opice v člověka. Jestli ne vzhledem, tak IQ je právě určující faktor, který autorky nikdy nemůže řadit mezi plně myslící lidi. Darwin by zaplesal…

Na titulní straně se na mě šklebí odbarvená blondýna, která má svůj zenit dávno za sebou, jestli kdy nějaký měla. Nechtějí nasrat cílovou skupinu čtenářek hezkou mladou holkou, chápu, ale když se čtyřmi stránkami prolistuji na obsah, tak nevěřím svým očím:

Průvodce mužskými plemeny: batůžkář, áčko, Achilles
Neměňte figuru, ale šatník. Pravidla pro jablko, hrušku (pozn. Aut. To ovoce je druh postavy)
MADLA lásky (pozn.aut. článek jen o přetékajících špecích na boku, no zůstává mi rozum stát, jak někdo může tímto tématem zaplácnout celou dvoustránku)
Nejlepší žehličky (Pozn.aut. Jo, opravdu srovnávací test žehliček bez jakéhokoliv technického údaje.)

Četl jsem srovnávací testy na auta, počítače, foťáky, kde jsem se dozvěděl čím je ten který výrobek lepší nebo horší, než druhý. O žehličkách teď vím, jak která žehlička vypadá, jakou má barvu („tmavomodrý elegán“, „růžová kráska“ aj.), ale za Boha netuším, co všechno žehlička umí. A podtitulek „S párou v ruce“ ani nemíním komentovat.
Nálož hloupostí eskaluje ve článku o mužských plemenech. Muži jsou na třech stránkách přiřazeni ke psím plemenům a každý zvlášť rozebrán podle dvou kritérií: Je vhodný pro manželství, a jaká žena se k němu hodí. Nevydržím a cituji typ baťůžkář:“Některé muže je snadné milovat a nesnadné udržet. Mezi ně patří batůžkář. Jeho zaujetí vámi může trvat i dva roky. Patří mezi nebezpečné exempláře, po kterých zůstávají spoušť a slzy. Vaše, samozřejmě.“ Opsal jsem to celé schválně. Velkoryse pominu imbecilní styl, kterým je to napsané a pozastavím se nad obsahem. Dozvěděl jste se někdo, proč se tomuto typu muže říká batůžkář? Já ne.
Celkově ten časopis nemá jedinou nosnou informaci. Je plný stokrát přetřásaných obecností psaných pro retardované matky s dětmi, které množstvím času stráveným s dítětem dosáhly úrovně tříletého dítěte. Asi něco jako “Matky matkám“…

Přijde mi, že mi psaní nějak nejde jako dřív. Předtím jsem půl dne přemýšlel, jak vše napsat a zbytek dne jsem psal, tři dny čistého času a příspěvek byl hotový. Poslední dobou si na blog ani nevzpomenu. Kromě babičky a hloupých časopisů mě nic nenutí psát. Možná je čas trochu žít a ne jen o tom psát… Beru si dovolenou až do odjezdu do Anglie…

Ovládnut optimismem...

Obdržel jsem sms, kde bylo zmiňováno slovo “prázdniny“ a já si uvědomil, že jsem tři roky prázdniny neměl. Pořád jsem pracoval nebo to alespoň úspěšně předstíral. No pravda, že jsem tvrdě razil politiku, že o prázdninách je škoda plýtvat dovolenou, proto jsem vždy vyšetřil od doktora neschopenku na 14 dní, takže u policajtů jsem v době “angíny“ jel na vodu, v Austrálii jsem číšničinu nepovažal za práci a minulé prázdniny jsem v pražské firmě s neschopenkou na angínu objížděl Českou Republiku s detektorem. Konečně jsem začal studovat, ale paradoxně v létě dřu od rána do večera. Nebaví mě to, ale nestěžuji si…

Konečně u klávesnice s horkou tureckou kávou a poslední Dunhillkou. Ono se řekne těžký den, ale můj celý týden je jedna nekončící katastrofa. Vlastně od pátku. Odešel mi harddisk u notebooka, začal mi blbnout telefon, nemůžeme natírat kvůli přeháňkám, které rozpijí barvu, jenž musíme přetírat. A na závěr jsem se v úzkých vesnických uličkách vyhýbal hovnocucu a zapíchl jsem auto do škarpy. Fekálista se optal, jestli vyjedu, že chvíli počká. Šlápl jsem opatrně na plyn a jen jsem cítil, jak mi podkluzují kola. Zkusil jsem couvat a najednou auto se téměř převrátilo na bok. Asi jsem se byl víc naštvaný, než že bych se styděl, když jsem nemohl najít reservu, kde se mělo nacházet tažné oko. Nakonec mi auto přivázali za nápravu a vyprostili. No přežil jsem první menší nehodu. Hurá…

Sloupků je třikrát více, takže začaly zmatky, jestli máme natírat nebo ne, popřípadě, co vlastně natírat. Vše se vyřešilo transportováním dalších natěračů – Karviňáka a jeho Buchty. Od jeho příjezdu si z večerů téměř nic nepamatuji. Občas mi na mysl vyvstane flashback, když Karviňák vytahoval jeho drtičku a ještě, když mi chválil můj filtrák do “eska“. Kvůli zavírací době v místním pensionu ve 21:00, nestíhám víc jak dvě, tři piva. Stejně v jedenáct večer uléhám do postele úplně zničený, jednou nebo dvakrát se i stalo, že jsem nebyl schopen ani odejít z kuchyně a spal jsem na sedačce u jídelního stolu.

Čtvrtek: Už jsme dnes mohli mít hotovo a jet domů, jenže zase celý den prší. Není co dělat. Už se mi nechce ani hrát žádná hra na počítači, což svědčí o krizi největší. Z nudy jsem si projížděl videa z Austrálie. Jak jsem tam na ně pořád nadával, tak mi všichni chybí. Tady v Čechách není s kým dělat hovadiny jako v Austrálii. Třeba si půjčit auto v půjčovně a spálit gumy o silnici až na disk, hodit z mrakodrapu vrtulník za 400 dolarů nebo lámat pravou japonskou katanu či rozmlátit věci v pronajatém apartmánu na padrť. Prostě jen tak. Bez důvodu nebo příčiny. Si tu připadám strašně zodpovědný, i si plánuji, co mám udělat druhý den, snažím se vycházet s ostatními lidmi a dokonce jsem se pokusil udělat radost někomu z rodiny, což mě samozřejmě vytrestalo, jelikož každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Strašně moc bych chtěl jet zpátky do Sydney a žít tam život jako předtím. Divoké večírky, nekončící pijatiky s litrem vodky na osobu, špekem o velikosti doutníku Romeo&Juliet, láhve absinthu a mystické večery s Nepálcema, kdy jsem se pak vzpamatoval až po dvou dnech. Věděl jsem že budu zvracet, ale žil jsem jen pro tu chvíli, proto jsem do všeho šel. Teď už myslím trochu dopředu, na jednu stranu je to dobré, tak nějak proplouvám životem trochu organizovaněji a mám pocit, že mám kontrolu nad směrem, kterým se ubírám… Ale k čemu? Stejně vím, že mi to dlouho nevydrží. Čím déle si budu odpírat neřízené blbosti, tím má touha udělat nějakou chujovinu bude narůstat. Asi je to kvůli práci. Musím řídit auto, takže nemůžu začít pít už od rána, natírám v průměru šest hodin denně a večer chodím spát kolem jedenácté. Na můj vkus moc zodpovědný život. Asi proto utíkám svými vzpomínkami do Austrálie, kdy jsem žil ze dne na den a má jediná starost byla, jestli večer budu mít na kulečník a pintu piva.
Přemýšlel jsem, co udělám s penězi, které si vydělám. Chtělo by to nějakou satisfakci za deset usedlých dnů z mého rychle ubývajícího života. Něco, co bych přežil, ale zase si šáhnul na lidské dno. Napadlo mě zase někam jet. Libra oslabuje a čeští “harvestři“ upouštějí od plánu vydělat si mizernou desítku za měsíc živořením v Anglii. Nechci si tam jet vydělat, to bych zůstal v Čechách, dá se tu vydělat víc a za kratší dobu, chtěl bych jet do Anglie za zážitky. Najít si práci jako číšník, bydlet v apartmánu s bandou ožralů a pokusit se nesložit se vyčerpáním z kolotoče práce, kalba, práce, kalba… Jo, chci vypadnout. Jak zpívají Psí vojáci:“A tohle město, je mi těsný.“

Nemohl jsem nechat bez povšimnutí proměnu svého kolegy. Začal dávat dýžka, chtěl půjčit cédéčko Houby a místo hlášek z filmu Gympl hlásí úryvky z Dead like me nebo z červeného trpaslíka. Naštěstí nezačal kouřit a pít litry piva. No a je to tu zase. Hnijící zárodek zodpovědnosti bující uvnitř jako metastazující nádor. Nemůžu se toho zbavit. Dřív bych se snažil ukázat mu všechny radosti života jako umět si vychutnat cigaretu nebo kolegu vyprovokovat na závod v pití piva, kdy by k mému pobavení zvracel. To bylo dřív, ani nevím, kdy jsem se tak změnil. Jsem jednou nohou v establishmentu skoro jako plnohodnotný poctivě pracující robot, poslušný synáček, který chodí na rodinné večeře, kde piju cappy se sodovkou a téměř ambiciózní bytost pokoušejí se získat bakalářský titul. Na straně druhé, kolejní život s nulovými hygienickými návyky, kdy jsem misku na polévku umýval jednou měsíčně, čtyři z pěti večerů v týdnu sedící Na Hnátě a věčný oportunista po třetím pivě, kdy pokud někoho nenaseru, tak je to pro mě ztracený večer. V Austrálii jsem to byl pořád já, nemusel jsem se nikomu zodpovídat a rodina byla milión kilometrů daleko. Ta schizofrenie mě zabíjí, už ani nevím který z těch dvou protipólů, jenž jsem zmínil výše, jsem opravdu já. Něco se stalo, měním se a sere mě to, poněvadž nemám kontrolu nad sebou.

Po natírání sloupků v ohradě plných ovcí (dvě byly dokonce agresivní jak nás varoval zemědělec), mezi stádem krav, koní, jednou jsem přišel k autu a tam stál na provaze přivázaný ovčácký pes, kterému lano umožňovalo obejít mé auto kolem dokola, ale nakonec se ukázalo, že je to pes mazlivý a ne hlídací, mám konečně hotovo. Hurá!

Sobota: Mám lék na svojí znuděnost! Vymyslel jsem si výlet do Anglie do Ringwoodu. Hehe… Já, který nejsem schopen přijít včas na zastávku, aby mi neujel autobus MHD a při posledním výletu vlakem za bratrem do Kutné Hory jsem přijel o šest hodin později, než byl můj avizovaný příjezd. Teď mám za sebou 4 hodiny plánování výletu do “Albionu“ a došel jsem k závěru, že to nemá cenu. V pondělí zajdu do nějaké cestovky a uvidím. Grrr… Nesnáším cestování, ale přece neshniju v Ústí…

Brigáda

Měl jsem trochu hektické období, ale už zase je, Bohužel, na všechno čas, tedy i na blog. Udělal jsem poslední zkoušku, která se zdála jako nesplnitelná, ale nakonec jsme ji dostali každý, kdo se dostavil. Už můžu říct, že má oficiální úroveň angličtiny posvěcená „univerzitou“ UJEP je Advance, ale pochybuji, že se mi kdy podaří zakrýt ruměnec, který se mi objeví ve tváři, když si vzpomenu na tuto zkoušku. Písemka připomínala spíš formalitu než avizované síto. Nu což... Už jsem si po tom roce zvykl.

V pondělí jsem se vystěhovával z kolejí, jelikož v úterý jsem potřeboval odjet na briigádu. Nepřestává mě udivovat má do dokonalosti vypěstovaná neschopnost plánování. Nechápu proč jsem si neuklidil den předem, ale začal jsem dvě hodiny před zavírací dobou ubytovací kanceláře. Na pomoc mi přišla babička, která mě vytočila hned na začátku, když mi nutila dva šunkové chlebíčky. Neměl jsem čas ani na cigaretu, natož na jídlo. Na náladě mi nepřidal ani babičkou nabízený mentholový “ bonbónek“, ve chvíli kdy jsem desetkrát vyšel pěšky pět pater a ještě mě další deset cest čekalo.

Odpoledne jsem byl úspěšně bez koleje a jel si domů pro instrukce na brigádu. No brigáda... Výdělkem se přibližuje přijmu za dealování drog a přitom se jedná o natírání. Ráno nezačalo úplně nejlépe. Měl jsem trochu těžkou hlavu, ale následky kocoviny jsem eliminoval předchozí večer poctivým vyzvracením. Horší bylo, že jsem večer dostal instrukce k natírání, které mi v hlavě uvízly jen jako kusé informace jako třeba: “Budete to natírat... (chybí)... Nesmíte... (chybí)... Nezapomeňte...(chybí)... Jdeme naložit auto... (určitě jsem nic nenakládal, ale ráno auto bylo naložené)...“ Vím, že jsem pil kávu, která mě pak probrala a litr vody mě uvedl do provozního stavu, že jsem uskutečnil telefonát, který jsem schopen odvyprávět slovo od slova, ale chybí, co se dělo předtím. Takže ráno jsem se pokoušel sbalit. Když jsem byl přesvědčen, že mám všechno, tak mě otázky neustále utvrzovaly, že nemám: “Máš spacák? Máš nůž? Máš...?“ Po každém dotazu jsem si přibalil něco nového. Informací bylo moc a sil na soustředění zase málo. Musel jsem vytvořit systém a to soustředit se jen na úkoly, které následovaly v nejbližších hodinách. Dojet pro kolegu do Libouchce. Kromě toho, že jsem vyjel s otevřeným zadním kufrem jsem musel působit, že rozumím tomu, co se mi říká. Nažhavil jsem GPS a nechal se slepě vést. Pohupoval jsem se do rytmu písně Bonanza Ska, když jsem koutkem oka zahlédl modrou oprýskanou ceduli s téčkem uprostřed. “Blíží se odbočka vpravo.“ Hlásil pan Miloslav, když auto drnclo a já se ocitl doslova uprostřed pole. Nikdy jsem to předtím neviděl. Silnice prostě skončila v poli. Otočil jsem auto a nakonec našel i Libouchec. Úkol splněn. Dozvěděl jsme se, že jsem před dvěma dny dostal úkol zajistit ubytování. Pamatuji si, že jsem onen úkol dostal, ale nepamatuji si, že bych ubytování zajišťoval. Kromě toho, že jsme s kolegou neměli kde spát se vesměs o nic nejednalo. Stačilo se jen zeptat domorodé babičky, která nás poslala do Restaurace a rázem jsem zajistil ubytování za 250 kč na osobu v trojlůžkovém pokoji s kuchyní, televizí, vanou a sprchovým koutem. Vše je téměř dokonalé. Práce není namáhavá, kdybychom ji srovnávali s prací otroků v lomu ve středověku. Večer skučím jak mě všechno bolí, je mi blbě ze slunka a všude jsem potřísněný barvou, která jde seškrábnout z kůže jen silným třením froté ručníkem. Při životě mě držela představa neřízeného opíjení Granátem, jenže jsem netušil, že když kolega dopíjel první pivo a já měl na lístku tři, že mi poví: “No tak já už asi zaplatím a půjdu.“ Uáááá!!! S tímhle člověkem tu budu DESET dní! Nechci lidi rozdělovat podle alkoholu, ale znám lidi, kteří nepijí vůbec nebo hodně. Ze všeho nejhorší je skupina tzv. „jednopivařů“! Buďto to znamená, že šetří (ti většinou pijou brčkem) nebo že jim pivo nechutná. No dobrá, nepije, je mu teprve osumnáct, co se dá dělat. Ale může mi někdo vysvětlit jak je možné, že v dnešní době, ten člověk nepoužívá deodorant??? Nejsem žádný cimprlich, ale když mám spát ve smradu připomínající přesně to stádium, kdy ovoce přestává kvasit a začíná regulérně hnít, tak se mi zvedá žaludek. Je to dobrý člověk jen zkažený nesmyslnou výchovou. Šetrnost je vlastnost víceméně dobrá, ale zase když člověk je štědře obdarován, tak by měl i dávat a nesyslit. Vtom je systém. Dostanu peníze, pošlu je dál a všichni jsou spokojeni. Tak poněkud krkolomně se snažím dostat k tématu dýžka. Pingloval jsem, tak vím, že je to další příjem vrchního. Ani já pokaždé nedávám zpropitné. Buďto mi dochází peníze nebo jsem nebyl spokojen s poskytovanými službami, ale většinou se snažím, alespoň symbolicky i tu korunu nebo dvě. Přeci jenom když přijde sto hostů a každý nechá korunu, tak je to stovka. Nepochopím, když někdo dostane peníze, které jsou jakoby navíc k jeho přijmu a jsou určené na jídlo, tak proč si nechat vracet za útratu 99 kč jednu korunu. Pokud tyto peníze projíme, tak je vše v pořádku, ale proč si odvážet sedum korun ušetřených na dýžkách za celý týden. Nejenže mám hlavu plnou natírání, kdy se ukázalo, že práce je jednou tolik a že mi hrozí, že tu skejsnu celé prázdniny, ale ještě řeším, jestli mám osumnáctiletému člověku vysvětlovat, že když se dobře a levně napije i nají, tak je slušné nechat nějaký ten trinkgeld nebo že pokud má na sobě jedno tričko ve dvaatřiceti stupňovém vedru a druhý den si bere to samé tričko, tak by bylo záhodno se trochu spritznout deodorantem, když už spolu jezdíme v autě...