Nic nového

Zase se učit. Jednu zkoušku jsem si nechal, abych si udělal 14 denní prázdniny. Školácká chyba. Za prvé jsem opět čuchnul ke špuntu, takže po sedmé hodině večer bych vypil mrtvému oko. A za druhé v létě jsou i jiné kratochvíle, než-li sedět nad špatně napsanou učebnicí od Leo Jonese.

Učební proces, jak jsem vypozoroval, je u valné většiny lidí podobný. Člověk si rozloží učebnici, desítky fotokopií a vytištěných materiálů, přečte si dva tři řádky a kouká. V podstatě je jedno kam koukáte. Já zrovna deset minut zíral na dřevotřískovou pelesť kolejní postele. Když jsem si uvědomil, že zase jenom zírám a neučím se, zvedl jsem zrak o dvacet centimetrů směrem vzhůru, kde jsem si povšiml, že kolejní zeď není hladká, ale “ďubkovaná“... Ono zjištění mě fascinovalo natolik, že jsem nemohl odtrhnout zrak dalších dvacet minut. Znenadání se dostavila potřeba uklidit postel. Za normálních okolností stlaní považuji za úkon zcela zbytečný, jelikož podud ustelete, musíte zase rozestlat, proto nechávám vše tak jak je a ušetřím energii na jiné vyčerpávající aktivity jako například dojít si na záchod, vyčistit si zuby nebo ubalit si cigaretu. Po zkoumání čehokoliv a ustlání postele se člověk podívá na hodinky: “Už se učím celou hodinu, musím si dát pausu.“ A je to tu. Neodolatelná chuť dát si kávu. Mohl bych si uvařit své Illy, ale není lepší zajít si pro Espresso sebou někam ven? Určitě ano. Pak se vás někdo zeptá jak dlouho jste se učili. Odpovíte třeba pět dní. Od rodičů sklidíte uznání, jak jste se zodpovědně připravili s dodatekem, jak je škola moc důležitá atd.. Od kamarádu je vám sděleno, že jste “lama“, že oni se učili dny dva. Jenže to narážíme na skupinu lidí, kteří se opravdu dokáží učit. Já za pět dní mám možná méně hodin efektivního učení, než ti, jenž mě zovou “lamou“. Z toho vyplývá, že se neumím učit a radši jsem zase zprovoznil blog a jsem ochoten tu psát sebevětší nesmysly, jen abych nemusel sedět nad knížkou a zabil trochu času...

Bývám roztržitý, ale pondělní eskapáda předčila mé dosavadní výkony jako třeba zapomenout si doma školní tašku, když jsem šel do školy nebo když jsem vyrazil na tři týdny do Řecka bez plavek... Při pokusu učit se, neubránil jsem se nutkání, že věc, kterou momentálně potřebuji ze všeho nejvíce je šampon na vlasy... Cokoliv jen nemuset sedět nad učebnicí. Nažhavil jsem novou MP4, sednu do troleje a ujíždím směr město. V drogérii si zakoupené zboží chci uložit do batohu, ale jaké je moje překvapení, když zjišťuji, že na zádech nic není. Před obchodem jsem vykřikoval, že jsem pánský pohlavní orgán a všechno je v ženském pohlavním orgánu, jelikož v batohu jsem měl INDEX !!! Jak jít na poslední zkoušku bez něj? Volal jsem na dispečink, kde mě překvapil žoviální operátor, kterého má historka o neuznaných zkouškách spíše pobavila, než že by vyvolala nějaký soucit. Vzpomněl jsem si na Austrálii, kde když už jsem nevěděl co dál, tak jsem si zašel na pořádné silné espresso. Zkusil jsem ledovou kávu, už nikdy více. Jsou přísady, které jednoduše do kávy nepatří, např. zmrzlina. Neměl jsem slov, když jsem zjistil, že batoh je opřený o postel v pokoji. Musí to být vedrem. Přísahal bych, že jsem batoh měl na sobě. I chlast můžu vyloučit. Už jsem pil víc a zvládal mnohem zodpovědnější úkony, než vzít si batoh a přinést ho domů, bez toho aniž bych si ho zapomněl doma...

V novém kabátě ten stejný Kilián Nedory

Žiju poměrně nudný, povrchní život a mám ho rád, občas... Díky tomu mám čas přemýšlet nad nesmysly. To je můj malý luxus, kterého se nechci vzdát. Á propós poslední dobou mě obtěžuje otázka, proč vlastně v mé situaci vydělávat peníze. Člověk svým způsobem získává svobodu. Může si jet kam chce, páč má na benzin, jít do kina, jet do Prahy do divadla, vyrazit na festivaly nebo si koupit věc, kterou zrovna nutně potřebuje, i když za týden zjistí, že se bez ní obejde. Jenže pokud netrpíte syndromem mecenášství a odoláte potřebě platit za vaše kamarády (není to tak těžké, věřte mi), tak nakonec většinu toho absolvujete sami. Pohybuji se v prostředí, kde příjem převyšující standardní brigádu je zbytečný. Například já... V pondělí jsem se rozhodl jít do kina na bollywoodský film. Nikdo se mnou nechtěl jít, tak jsem skončil Na Hnátě, kde jsme domluvili středeční výlet autem na přehradu u Německa. Úterý jsem se díval, co je v divadlech v okolních městech a skončil jsem Na Hnátě. Ve středu jsem ve stanovený čas čekal u auta, řádně vybaven na expedici, jenže z pěti lidí jsme dorazili jen dva, což se zavánělo buznavyjížďkou, proto jsme “chlapsky“ odtáhli Na Hnátu. Pořád dokola Hnáta, Hnáta, Hnáta...

Celý čtvrtek jsem se rozhodl strávit úklidem. Stál jsem před problémem jak ze své hnijicí sluje plné tlejících zbytků udělat pokoj, kde by se daly přijímat potencionální návštěvy. Lidé říkají, že nesjou cimprlich, ale po návštěvě pár cimprlichů, bych si tu z jejích tlejících těl mohl vytvořit bohatou kostnici, páč ten pokoj vypadá o něco málo luxusněji, než-li kozí chlév po výbuchu plastické trhaviny – organické kusy neurčitých tvarů, podivní hmyzí tvorové prchající před světlem a dokonce i výkaly od holubů... Sedum igelitek odpadků, polovina osvěžovače Bríse s vůní cotton, 40 minut luxuvání šesti metrů čtverečních a tři hodiny přerovnávání cetek do poliček, vytvořilo obytnou staromládeneckou jednotku. Samozřejmě jsem nechtěl učinit dojem, že tu uklízím dočista, proto schválně nechávám nepořádek na poličkách.

Pátek měl být ve znamení brilantně naplánované logistické akce. Plán byl následující:

9:00 až 10:00 – Odjezd z kolejí do Valtířova z důvodu konfigurace počítače (narozeninový dárek pro máti)
12:40 – odjezd z Valtířova.
13:00 – vyzvednout máti před prací,
13:09 - zajet pro švagrovou s dítětem.
13:30 – vysadit máti i švagrovou v obchodním centru, abych mohl jet do bytu máti a čekat na technika, který měl přijít ve dvě instalovat internet (mělo se jednat o překvapení, což je po padesátce zlehka absurdní)
16:00 - Zase zpátky ve Valtířově, naložit letiště a odvézt do Ústí
18:00 – Začátek kalby na narozeninách matinky
24:00 Alkoholické kóma

Plán byl jasný, jenže…

9:30 – odjezd do Valtířova, nechtuně nevyspalý a s hlavou plnou neutříděných myšlenek
12:30 – Telefon od pošty, že si mám přijet pro pojistku za zlomenou ruku
13:00 – Nasraná máti, že musí čekat, než si zajdu na poštu pro prachy
13:15 – zjišťuji, že máti má narozeniny někdy v srpnu… Vše bylo o to trapnější ,že mi to sdělila ona sama…
13:25 – Nabírám švagrovou, jenž mi navrhuje dovolenou v Chorvatsku, samozřejmě jako řidič…
13:40 – Vysadil jsem všechny v obchodním centru
13:45 – Zjišťuji, že jsem si zapomněl vzít klíče od máti a nemám se jak dostat do bytu
13:55 – Zachraňuji situaci náhradními klíči od babičky
14:05 – Usedám k televizi čekajíc na technika
15:00 – Probudil jsem se u televize přemýšlíc, zda – li tu je možnost, že se technik pokoušel dozvonit, když jsem na chvíli usnul…
15:30 - Piju kávu se švagrovou a máti v globusu (naprosto mimo plán)
16:00 – Zmatený technik se dostavil omlouvajíc se, že si spletl časy. Tam kde měl být ve čtyři přišel ve dvě a naopak…
17:00 – Kouřím ve Valtířově, napůl zhroucen, že mi nesedí brilantní plán.
17:50 – Nebohé auto je celé přeplněno letištěm, kvůli kterému nejde zavřít kufr.. následuje připosraná jízda městem
18:05 – Při nedorozumění ohledně vybrané trasy zůstávám stát uprostřed křižovatky. Zleva se na mě řítí troubící kamión, který vžápětí strhává řízení do protisměru a hned zase zpět. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že umřu…
18:50 – Sedím u máti na oslavě nevím čeho a rozstřesenou rukou a vidinou kamiónu piji kafe…
19:30 – Máti si jde zakouřit na balkón a vidí nové PC, čímž kazí několik týdnů plánované překvapení…
20:40 – Nasraně odjíždím a proklínám internet, který se nepodařilo rozchodit.
21:00 – Sedím Na Hnátě
24:00 – Píšu blog…